- Černý kašel
- Dětská obrna
- Onemocnění lidským papilomavirem
- Onemocnění vyvolané Haemophilus influenzae typu B
- Pneumokokové infekce
- Příušnice
- Spalničky
- Tetanus
- Tuberkulóza
- Virová hepatitida typu B
- Zarděnky
- Záškrt
Černý kašel (pertuse) je vysoce nakažlivé onemocnění, které se přenáší vzdušnou cestou, tedy kapénkami, které vznikají zejména při mluvení, kašlání a smrkání. Vyskytuje se především u dětí, ale mohou se nakazit i dospělí. Černý kašel je nejzávažnější pro novorozence a kojence, zejména pro děti mladší 4 měsíců.
Výskyt
Nejvíce případů pertuse v ČR bylo zaznamenáno po 2. světové válce v roce 1956, kdy bylo evidováno 49 144 případů onemocnění (nemocnost 520,5/100 000 obyvatel). Po zavedení plošného očkování proti pertusi v roce 1958 rychle a výrazně klesala úmrtnost a nemocnost v dětské populaci. Z původních desetitisíců případů ročně se výskyt pertuse od druhé poloviny 70. let do roku 1992 pohyboval v rozmezí 5–48 případů ročně. Nejméně případů bylo hlášeno v roce 1989, celkem 5 onemocnění. Od roku 1993 je pozorován vzestupný trend nemocnosti a pravidelně se opakující 2–5leté cykly nárůstu a poklesu hlášené nemocnosti, podobně jako v jiných státech. Onemocnění se objevuje v průběhu celého roku.
Onemocnění se vyskytuje ve všech věkových skupinách. Hlavním zdrojem černého kašle v populaci jsou v současné době dospívající a dospělí. Ti mívají často atypický, proto mnohdy nepoznaný průběh onemocnění, a mohou nakazit černým kašlem své okolí.
Obrázek 1: Trend onemocnění pertusí v České republice v letech 1997–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Očkování dětí se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí:
- od 9. týdne věku (2. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
- přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte (schéma 2+1),
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli během 5.–6. roku věku dítěte,
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně během 10.–11. roku věku dítěte.
Očkování dospělých je doporučeno zejména v rámci prevence přenosu onemocnění na nejmenší děti. Výhodné je spojit termín očkování proti černému kašli s pravidelným očkováním proti tetanu kombinovanou vakcínou se sníženým množstvím antigenů, tedy současně i proti tetanu a záškrtu. Očkování je vhodné i pro cestovatele.
Očkování těhotných je nejlepším způsobem ochrany nejmenších dětí před onemocněním. Děti do jednoho roku života jsou dávivým kašlem nejvíce ohrožené, a to zejména možnými komplikacemi. Nejčastějším zdrojem onemocnění pro nejmenší jsou právě nejbližší kontakty, tedy matka, otec, sourozenci, prarodiče apod. Vhodně načasované očkování v graviditě vede k dostatečnému přenosu mateřských protilátek do těla plodu. Přenos mateřských protilátek je zahájen přibližně za dva týdny po očkování těhotné ženy. Nejlepší načasování pro očkování v těhotenství s ohledem na maximální přenos protilátek je během třetího trimestru a nejpozději dva týdny před očekávaným porodem. Po narození je tak dítě mateřskými protilátkami chráněno před závažným průběhem onemocnění během nejkritičtějšího období dvou měsíců, kdy ještě nemůže být očkováno.
V prosinci 2015 vydala Národní imunizační komise (NIKO) při Ministerstvu zdravotnictví České republiky doporučení pro očkování těhotných žen proti černému kašli.
Příznaky onemocnění
Pertuse je vysoce nakažlivé onemocnění dýchacích cest. Projevy onemocnění jsou vyvolány biologicky aktivními látkami, které produkuje původce Bordetella pertussis. Toxiny napadají a porušují sliznice dýchacích cest, výstelku průdušnice a průdušek, a pronikají také do krve.
Na možnost černého kašle u dětí, adolescentů a dospělých by se mělo pomýšlet vždy, pokud kašel trvá déle než týden. Onemocnění zpočátku vypadá jako běžný katar dýchacích cest, může se vyskytnout rýma, slzení, kýchání, zánět spojivek, mírně zvýšená teplota, chrapot, bolesti v krku, ale dominantní je rozvoj záchvatovitého, obvykle suchého kašle, s rudnutím až modráním zejména v obličeji. Může se objevit krátká zástava dechu, po které následuje hlasitý, zajíkavý nádech připomínající zakokrhání kohouta. Záchvat kašle někdy končí vykašláním malého množství vazkého sputa nebo zvracením (dávivý kašel). Kašel se zhoršuje v noci a nereaguje na běžnou léčbu. Mezi záchvaty kašle pacient nemá obvykle žádné příznaky, to je důležité odlišení od respiračních viróz nebo alergických stavů. Příznaky neléčeného onemocnění mohou trvat tři měsíce i déle.
Černý kašel je nejzávažnější pro novorozence a kojence, protože se mohou rozvinout život ohrožující komplikace.
Poslechněte si černý kašel:
- Symptoms of whooping cough (odkaz vede na web whoopingcough.net, kde najdete čtyři zvukové záznamy pořízené od čtyř různých pacientů)
- Video- a audiozáznam půlroční holčičky s černým kašlem (odkaz vede na facebook Státního zdravotního ústavu)
Léčba
Léčba černého kašle patří vždy do rukou lékaře a spočívá v cílené terapii antibiotiky a v podpůrné léčbě. Antibiotika se musí užívat podle doporučené dávky po stanovenou dobu. Pokud se nasadí antibiotika včas, redukuje se významně trvání a závažnost příznaků a zkracuje se doba, po kterou je pacient nakažlivý.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle trvá 7–10 dní, s rozsahem 1–3 týdny.
Původce: bakterie Bordetella pertussis, proto se také onemocnění nazývá pertuse. Onemocnění s podobnými, obvykle mírnějšími příznaky, parapertusi, vyvolává bakterie Bordetella parapertussis.
Zdroj: infikovaný člověk.
Přenos: přenáší se od nemocného nebo infikovaného jedince na osoby v blízkém okolí prostřednictvím kapének, které vznikají hlavně při mluvení, kašlání a kýchání. Výjimečně je možný přenos předměty kontaminovanými sekrety od nemocného.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: období nakažlivosti začíná na konci inkubační doby. Nejvyšší nakažlivost je v časném období katarálního stadia (tzn. stadia vyznačujícího se zánětem sliznic), pak se postupně snižuje. Bez léčby končí nakažlivost obvykle tři týdny po začátku paroxysmálního stadia (tzn. stadia vyznačujícího se záchvatovitým kašlem). Při cílené antibiotické léčbě končí nakažlivost obvykle pátý den po zahájení terapie. Vnímavost je všeobecná. Očkování ani prožité onemocnění neposkytuje trvalou celoživotní ochranu.
Přenosná dětská obrna (poliomyelitida) je vysoce nakažlivé virové onemocnění nervového systému, které postihuje míchu, a které může způsobit celoživotní ochrnutí a někdy i smrt. Před zahájením očkování u nás onemocněly poliomyelitidou stovky dětí, desítky zemřely.
Historie
V roce 1939 proběhla na území ČR velká epidemie přenosné dětské obrny s následnými vlnami po třech až pěti letech. Mezi léty 1939 – 1956 onemocnělo 12 868 osob, převážně dětí, z nich 1 159 zemřelo. Od roku 1957 bylo zahájeno očkování nejdříve neživou a následně od roku 1960 živou očkovací látkou. Díky úspěšnému očkovacímu programu Česká republika v roce 1961 dosáhla statusu „polio-free“ země (tzn. země, ve které se nevyskytuje virus poliomyelitidy).
Od roku 1957 bylo zahájeno očkování nejdříve neživou a následně živou očkovací látkou. V roce 1959 bylo v ČR hlášeno 131 případů onemocnění a 11 úmrtí. Celoplošný očkovací program zahájený v první polovině roku 1960 byl velmi úspěšný; již od druhé poloviny roku 1960 nebyl na našem území zaznamenán domácí (tj. neimportovaný, autochtonní) případ onemocnění přenosnou dětskou obrnou a ČR tak mohla jako první země na světě deklarovat vymýcení (tj. eliminaci) poliomyelitidy, čili stav, kdy je v zemi dlouhodobě přerušen proces šíření nákazy.
Současnost
Světová zdravotnická organizace označila Evropu jako region bez viru obrny („polio-free“) v roce 2002. Výskyt divokého polioviru ve světě se od roku 1988 snížil o více než 99 %, z odhadovaných 350 000 případů ve více než 125 endemických (virus se v nich trvale vyskytuje) zemích na 33 případů v roce 2018. Ze tří kmenů divokého polioviru (typ 1, typ 2 a typ 3) byl divoký poliovirus typu 2 vymýcen v roce 1999 a v listopadu 2012 byl v Nigérii hlášen poslední výskyt divokého polioviru typu 3. Ke 12. 6. 2019 byl hlášen výskyt divokého polioviru (WPV) pouze z Afghánistánu (8 případů) a Pákistánu (21 případů). Dvanáct případů onemocnění z vakcín derivovaných poliovirů (cVDPV) bylo zaznamenáno v Nigérii, Somálsku a Demokratické republice Kongo, kde se používá živá oslabená vakcína, podávaná ústy. V České republice se používá neživá očkovací látka, proto zde riziko vzniku onemocnění z vakcín derivovaných poliovirů nehrozí.
Obrázek 1: Trend onemocnění přenosnou dětskou obrnou v České republice v letech 1945–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Jedinou účinnou prevencí proti onemocnění poliovirem je očkování.
Očkování dětíse provádí neživou (inaktivovanou) očkovací látkou (IPV), která je součástí očkovací látky proti záškrtu, tetanu, černému kašli, přenosné dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí:
- od 9. týdne věku (3. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (5. měsíc),
- přeočkování se provede v 11. – 13. měsíci života dítěte (schéma 2+1).
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli a přenosné dětské obrně v 10.–11. roku dítěte.
Očkování dospělých a cestovatelů: Světová zdravotnická organizace (WHO) dne 5. 5. 2014 vydala doporučení pro cestovatele do zemí, kde se poliovirus stále ještě vyskytuje. Jeho cílem je zabránit přenosu polioviru z rizikových zemí tam, kde byl virus již vymýcen. Riziko přenosu polioviru se snižuje podáním dodatečné dávky očkovací látky proti poliomyelitidě (tzv. booster). Proto WHO doporučuje obyvatelům a návštěvníkům zemí s výskytem polioviru, aby se nechali očkovat proti polioviru během 12 měsíců před cestou do rizikové země, případně při vycestování z této rizikové oblasti.POZOR, očkování nechrání člověka celoživotně! Proto je nutné, aby dospělí cestovatelé, kteří se chystají odcestovat do zemí s výskytem polioviru, byli proti poliomyelitidě přeočkováni. Očkování proti přenosné dětské obrně zabrání nejen onemocnění, ale také případným pozdním neurologickým následkům.
Příznaky onemocnění
V dětském věku probíhá většina infekcí bez příznaků a pouze u jedné z 200 až 300 nakažených osob se vyvine závažná forma onemocnění, která vyvolává ochrnutí. Život ohrožující komplikací je obrna dýchacích a polykacích svalů.
Infekce lidí, u nichž se neprojeví žádné příznaky, zůstanou většinou neodhaleny a nediagnostikovány. Lidé, kteří mají bezpříznakovou formu onemocnění, jsou infekční pro své okolí; ještě několik týdnů vylučují poliovirus stolicí a sliznicemi úst a nosu. Tito lidé mohou nakazit další jedince, u kterých se může vyvinout závažná forma tohoto onemocnění.
Přenosná dětská obrna zahrnuje následující klinické projevy: akutní nástup neúplné obrny (parézy) jedné či více končetin, typické je asymetrické postižení. V postižené končetině jsou čístečně nebo zcela chybí šlachové reflexy bez zjevné příčiny a bez ztráty smyslových (senzorických) nebo poznávacích (kognitivních) funkcí; ochrnutí (paralytická forma) vzniká jen u 1 % nakažených.
Po 20 až 40 letech po prodělané paretické formě onemocnění se může zhoršovat zdravotní stav jedince; vyvíjí se tzv. postpoliomyelitický syndrom. Mezi hlavní symptomy patří zejména nadměrná nevysvětlitelná únava, svalová slabost – narůstání obrn a ubývání svalů, výrazná bolest svalů a kloubů, poruchy vědomí (vazovagální synkopy), poruchy spánku, přecitlivělost k chladu a bolesti, potíže s polykáním a dýcháním.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle trvá 7 až 14 dní, rozsah může být 3 až 35 dní.
Původce: virus poliomyelitidy typu 1, 2 a 3.
Zdroj: nemocný člověk nebo osoba s bezpříznakovou (inaparentní) infekcí.
Přenos: Virus poliomyelitidy se přenáší z člověka na člověka fekálně-orální cestou (šíření infekční choroby, kdy se choroboplodné zárodky přítomné ve stolici nakaženého dostanou do trávicího traktu jiného jedince) nebo orálně-orální cestou (nákaza se přenáší od osoby postižené prostřednictvím jejích slin), méně často kontaminovanou vodou.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: Infikovaný je nejnakažlivější několik dní před a po začátku onemocnění, ještě několik týdnů vylučuje poliovirus stolicí a sliznicemi úst a nosu. Virus vylučují také osoby s bezpříznakovou nákazou, tj. 80 % ze všech nakažených. Osoby se sníženou obranyschopností mohou virus ve stolici vylučovat měsíce až roky.
Lidský papilomavirus (zkratka HPV pochází z anglického názvu human papillomavirus) je nejčastější pohlavně přenosnou infekcí. Většina sexuálně aktivních mužů a žen se v průběhu svého života s virem setká. HPV mohou způsobit genitální bradavice ale i zhoubné nádory – nejčastěji rakovinu děložního čípku, ale také rakovinu zevních rodidel (vulvy), pochvy (vaginy), penisu, análního otvoru a nádory v oblasti hlavy a krku.
Výskyt
Bylo popsáno více než 300 typů HPV, infekci u člověka může vyvolat asi 120 typů. Nejméně 14 typů HPV, klasifikovaných jako „vysoce rizikové“, může vyvolat rakovinu děložního hrdla u žen a je spojeno i s jinými karcinomy (ca). HPV 16 a HPV 18 jsou nejčastějšími „vysoce rizikovými“ typy viru, způsobují přibližně 70 % všech případů rakoviny děložního čípku. „Nízkorizikové“ typy HPV, nejčastěji HPV 6 a HPV 11, jsou zodpovědné za přibližně 90 % případů genitálních bradavic (condyloma acuminatum).
Karcinom děložního čípku je druhým nejčastějším karcinomem (první je ca prsu), který postihuje ženy ve věku 15–44 let v zemích Evropské unie. Každý rok je v EU hlášeno přibližně 33 tisíc případů onemocnění a 15 tisíc úmrtí.
Prevence
Historie: očkovací látky proti HPV jsou k dispozici od roku 2006. Účinnost proti typům HPV, zastoupeným ve vakcíně, je velmi vysoká (více než 90%) a dlouhodobá. S věkem efekt očkování klesá, u osob již kolonizovaných HPV vakcinace nevede k eliminaci viru, ani k potlačení již existujícího nádorového bujení. Očkování v dospělosti může zabránit infekci jinými typy HPV, které by mohly stav zhoršit.
Současnost: v ideálním případě by očkování proti HPV mělo být dokončeno před zahájením pohlavního života.
Očkování je služba hrazená zdravotními pojišťovnami u dívek i chlapců, je-li u nich očkování zahájeno od dovršení třináctého do dovršení čtrnáctého roku věku (2 dávky – 0, druhá za 6 až 12 měsíců), očkovat ale lze už od 9 let.
Příznaky onemocnění
Většina HPV infekcí (9 z 10) probíhá bezpříznakově, po určitém čase (1 až 2 roky) sama zcela odezní. Někdy však infekce HPV může přetrvávat, vytvářejí se abnormální změny (léze), z nichž se může vyvinout nádorové onemocnění (nejčastěji karcinom děložního čípku, pochvy a vulvy u žen; u mužů karcinom penisu; u obou karcinom konečníku a karcinom v orofaryngeální oblasti (v oblasti dutiny ústní a hltanu). V případě nákazy nízkorizikovými typy HPV se infekce projevuje jako bradavice (verruca vulgaris, condyloma acuminatum, papilloma venerum).
Další důležité informace
Inkubační doba: v případě nákazy nízkorizikovými typy HPV (bradavice) je inkubační doba nejčastěji 2–3 měsíce, u vysoce rizikových HPV nelze inkubační dobu přesně definovat.
Původce: lidský papilomavirus (human papillomavirus, HPV).
Zdroj: člověk.
Přenos: přenos HPV infekce je určen několika faktory: citlivostí hostitele, velikostí infekční dávky a délkou kontaktu. K přenosu infekce dochází převážně pohlavní cestou, přímým stykem při úzkém kontaktu, dotykem kůže, sliznic, může k němu dojít tedy i při nepenetrativním styku, případně nepřímo kontaminovanými předměty. Možný je i přenos infekce z matky na dítě během porodu při průchodu porodními cestami. Přenesení viru přes placentární bariéru z matky na plod během těhotenství není vyloučeno.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: míra kolonizace HPV (a tím i nakažlivost) během života kolísá, 80 % sexuálně aktivních osob se s HPV infekcí setká, první kolonizace HPV se objevuje brzy po zahájení pohlavního života. Vnímavost je všeobecná. Infekce je spojována zejména se vznikem rakoviny děložního hrdla u žen, infikují se ale i muži, kteří mohou být zdrojem nákazy pro své partnerky.
Bakterie Heamophilus influenzae způsobuje tzv. hemofilové nákazy (či infekce). Existuje několik typů této bakterie, ale pouze typ b způsobuje nejčastěji (až 95 %) závažnější formy této infekční choroby, například epiglotitidu (zánět hrtanové příklopky) či zánět mozku. Přirozeným zdrojem je výhradně člověk. K přenosu infekce dochází obvykle kapénkovou cestou. Následující text pojednává o infekci vyvolané bakterií Haemophilus influenzae typu b, proti níž se lze nechat naočkovat.
Výskyt
Bakterie Haemophilus influenzae typu b (Hib) je zodpovědná za 95 % všech invazivních infekcí H. influenzae u neimunizovaných populací a je důležitou příčinou závažných a někdy i smrtelných infekcí, zejména u dětí do 6 let.Hib vyvolává u předškolních dětí život ohrožující epiglotitidu (zánět hrtanové příklopky) a zánět mozku; po zavedení plošného očkování proti Hib je výskyt těchto onemocnění vzácný. U dospělých bývají časté infekce neopouzdřenými (jinými) kmeny H. influenzae, které vznikají jako lokální komplikace virové respirační nákazy.
Světová zdravotnická organizace odhaduje, že ročně na celém světě onemocní Hib infekcí tři miliony osob, z toho 400 000 zemře. Většina případů je mezi neimunizovanými dětmi a v ekonomicky rozvojových zemích. Věk je důležitým rizikovým faktorem pro invazivní Hib infekce a v neimunizovaných populacích jsou děti mladší pěti let vystaveny nejvyššímu riziku Hib onemocnění. Dvě třetiny případů se vyskytují u dětí mladších dvou let a maximální incidence onemocnění je ve věku 10–12 měsíců.
Obrázek 1: Trend onemocnění vyvolaných Hib v České republice v letech 1987–2018 (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Od roku 2001 jsou všechny děti očkovány proti hemofilu typu b, očkovací látka je v současnosti součástí hexavakcíny. Očkování proti Hib je také indikováno u osob (i dospělých) s porušenou nebo zaniklou funkcí sleziny.
Očkování se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí:
- od 9. týdne věku (2. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
- přeočkování se provede v 11. – 13. měsíci života dítěte (schéma 2+1).
Příznaky onemocnění
Epiglotitida se projevuje horečkou, bolestí v krku a dušností. Dítě nemůže polykat, vytékají mu sliny z úst. Bývá nepřirozeně klidné, což může vést k domněnce, že onemocnění není závažné, ale pokud není včas zahájena správná léčba, hrozí zadušení dítěte. Zánět mozku vyvolaný Hib se vyskytuje nejčastěji u dětí ve věku 2 měsíců až 2 let. Onemocnění začíná horečkou, dítě je apatické, odmítá pít, zvrací. 20–30 % dětí má po onemocnění následky, nejčastěji hluchotu, psychomotorickou retardaci a obstrukční hydrocefalus. Hib může dále u dětí způsobit zánět plic, zánět očnice (orbitocelulitidu), septický zánět kloubů, akutní zánět středního ucha s komplikacemi vedoucími k zánětu mozku, hnisavý zánět spojivek, u novorozenců a osob (všeho věku) s poruchou imunity sepsi.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle trvá 1–4 dny.
Původce: bakterie Haemophilus influenzae typu b (Hib).
Zdroj onemocnění: nemocný člověk nebo bezpříznakový nosič.
Přenos: kapénkovou nákazou, vzácně kontaktem s kontaminovanými předměty.
Období nakažlivost, vnímavost, imunita: původce onemocnění je vylučován v období infekce, bezpříznakové nosičství může trvat dlouho, nakažlivost mizí po léčbě antibiotiky. Vnímavost k nákaze je všeobecná, imunita se vytváří po očkování nebo prodělaném onemocnění.
ůvodcem onemocnění jsou bakterie Streptococcus pneumoniae, s velkým počtem různých sérotypů. Onemocnění se přenáší z člověka na člověka prostřednictvím kapének při mluvení, kašlání a kýchání. Mezi hlavní projevy invazivních pneumokokových onemocnění patří zejména zánět mozkových blan, zánět středního ucha, septikémie, bakteriémie a zánět plic. Průběh onemocnění závisí na virulenci sérotypu a na aktuálním zdravotním stavu jedince.
Výskyt
Původcem onemocnění je bakterie Streptococcus pneumoniae, tzn. pneumokok s velkým počtem různých sérotypů (více než 90). S. pneumoniae patří mezi významné lidské patogeny, ale běžně se nachází na sliznici horních cest dýchacích, kde je součástí normální mikroflóry u 5–10 % zdravých dospělých a u 20–40 % dětí.
Pneumokoková onemocnění a závažné, tzv. invazivní pneumokokové onemocnění (IPO) patří mezi hlavní příčiny nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění v Evropě i ve světě, přičemž nejvyšší výskyt je zaznamenán u malých dětí a starších lidí.
Prevence
Velké části IPO lze předcházet očkováním.
Pravidelné očkování proti pneumokokovým nákazám se provádí u osob umístěných v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a v domovech pro seniory. Očkování se provádí rovněž u osob umístěných v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v domovech se zvláštním režimem, pokud trpí chronickým nespecifickým onemocněním dýchacích cest, chronickým onemocněním srdce, cév nebo ledvin nebo diabetem léčeným inzulínem.
Očkování jako služba hrazená zdravotními pojišťovnami
Očkování proti pneumokokovým infekcím je v ČR hrazeno u dětí, je-li základní očkovací schéma podáno do sedmého měsíce věku dítěte; hrazenou službou je dále i přeočkování do 15. měsíce a očkování provedené po uplynutí lhůt stanovených v tomto ustanovení, pokud došlo k odložení aplikace jedné nebo více dávek očkovacích látek z důvodu zdravotního stavu pojištěnce.
Očkování proti pneumokokovým infekcím je společně s očkováním proti chřipce, invazivním meningokokovým infekcím a invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae typ b hrazeno rizikovým skupinám osob s porušenou nebo zaniklou funkcí sleziny, po transplantaci kmenových hemopoetických buněk, u osob se závažnými imunodeficity, které vyžadují dispenzarizaci na specializovaném pracovišti, nebo u osob po prodělané invazivní meningokokové nebo invazivní pneumokokové infekci.
Očkování proti pneumokokovým infekcím je hrazeno pojištěncům nad 65 let.
Příznaky onemocnění
Původce způsobuje onemocnění horních cest dýchacích. Mezi hlavní projevy IPO patří zejména zánět mozkových blan, zánět středního ucha, septikémie, bakteriémie a zánět plic. Za IPO je považována zjištěná přítomnost pneumokoka v materiálu za normálních podmínek sterilním u klinicky závažných případů (zánět mozkových blan, sepse, zánět plic). Četnost závažných onemocnění převládá zejména u seniorů starších 65 let. Další rizikovou skupinou jsou děti mladší dvou let. Průběh onemocnění závisí na virulenci sérotypu a na aktuálním zdravotním stavu jedince. Mezi osoby s vyšším rizikem onemocnění pneumokokovou infekcí se řadí osoby s chronickým onemocněním plic, ledvin, srdce, slinivky a osoby s poruchou imunity.
Další důležité informace
Inkubační doba: nejčastěji 1–3 dny.
Původce: bakterieStreptococcus pneumoniae.
Zdroj: nemocný člověk nebo bezpříznakový nosič.
Přenos: kapénkovou nákazou (při mluvení, kašlání a kýchání) i kontaktem s kontaminovanými předměty.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: původce onemocnění je vylučován v období infekce. Období nakažlivosti může být dlouhé, zejména u bezpříznakových nosičů. Nakažlivost mizí po léčbě antibiotiky. Vnímavost k nákaze je všeobecná, imunita se vytváří po očkování nebo po prodělaném onemocnění.
Příušnice jsou virové onemocnění způsobené virem příušnic. Onemocnění je vysoce nakažlivé a šíří se vzdušnou cestou z osoby na osobu prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kašlání a kýchání nemocného jedince nebo kontaktem s kontaminovanými předměty.
Výskyt
Příušnice se vyskytují celosvětově, v oblastech mírného pásma hlavně v zimě a na jaře. Epidemie se objevují obvykle v 2–5letých intervalech. Onemocnění postihuje převážně děti, výjimečně dospělé. V letech 2006 až 2015 bylo v zemích EU/EAA hlášeno asi 200 000 případů příušnic s nejvyšší incidencí u malých dětí a dospívajících.
V roce 1986, před zahájením očkování, bylo v ČR hlášeno 24 507 případů. V období 2008–2018 se počet hlášených onemocnění pohyboval mezi 357 případy v roce 2009 onemocnění až po 5734 případy v roce 2016. V roce 2018 bylo hlášeno 537 případů onemocnění.
Obrázek 1: Trend onemocnění příušnicemi v letech 1955–2018 (Československo a ČR). (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Očkováním, které bylo v ČR zahájeno v roce 1987, bylo dosaženo stonásobného snížení nemocnosti. Parotitická složka vakcíny vyvolává tvorbu protilátek asi u 90% vakcinovaných.
Očkování dětí se v současnosti provádí kombinovanou živou očkovací látkou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR):
- první dávka se podává nejdříve první den třináctého měsíce po narození dítěte, nejpozději však do dovršení osmnáctého měsíce dítěte
- druhá dávka očkovací látky se aplikuje od dovršení pátého roku dítěte do dovršení šestého roku dítěte.
Očkování dospělých je možné přeočkováním jednou dávkou MMR (na základě epidemiologické situace, možném kontaktu s rizikovou populací, cestování).
Aplikace očkovací látky proti příušnicím (MMR) nemá v postexpoziční profylaxi osob vystavených tomuto infekčnímu onemocnění význam, protože jak ukázaly klinické studie, očkování v inkubační době příušnic očkované osoby neochránilo.
Příznaky onemocnění
Příušnicím mohou předcházet nespecifické prodromální symptomy trvající 3–5 dní, jako je malátnost, horečka, bolest hlavy, svalů a kloubů. Počáteční příznaky a symptomy často zahrnují horečku, bolest svalů, bolesti hlavy, špatnou chuť k jídlu a celkový pocit nemoci, obvykle následuje bolestivý otok jedné nebo obou příušních slinných žláz, charakteristickým klinickým projevem je bolestivé měkké zduření, obvykle příušních, někdy také podčelistních nebo podjazykových slinných žláz.
Infekce v dětském věku většinou proběhne bez dalších komplikací, ve vyšším věku se častěji objevují komplikace: zánět slinivky břišní, zánět pohlavních žláz (vaječníky, varlata) nebo velmi vzácně zánět centrální nervové soustavy (encefalitida, meningitida) s možnými trvalými neurologickými následky. Asi třetina lidí má mírné nebo žádné příznaky.
Častou komplikací bývá jednostranný zánět varlat u dospívajících chlapců (20–40 %), meningitida (10 %), zánět slinivky břišní (pankreatitida) (4 %) a zánět srdečního svalu (myokarditida). Nejobávanější komplikací bývá zánět mužských pohlavních žláz, který může vést k neplodnosti. Následkem onemocnění může být i trvalá, většinou jednostranná, hluchota. Infekce těhotné ženy může vést k potracení plodu.
Další důležité informace
Inkubační doba: 14 až 25 dní, obvykle 16 až 18 dní.
Původce: virus příušnic.
Zdroj: nemocný člověk nebo člověk s bezpříznakovou nákazou.
Přenos: onemocnění je vysoce nakažlivé a šíří se vzdušnou cestou z osoby na osobu prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kašlání a kýchání nemocného jedince nebo kontaktem s kontaminovanými předměty. Virus se vylučuje slinami a močí.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: období nakažlivosti začíná 7 dní před a trvá 9 dní po začátku onemocnění. Lidé v kontaktu by měli být považováni za infekční od 12 do 25 dnů po setkání s nákazou (expozici onemocnění). Lidé s bezpříznakovou infekcí mohou být rovněž zdrojem nákazy. Po prodělání nemoci si organizmus vytváří dlouhodobou, někdy i doživotní imunitu.
Spalničky se vyskytují na celém světě a patří k nejnakažlivějším infekčním onemocněním. Nejčastěji se projevují horečkou, zánětem spojivek a vyrážkou. Nebezpečnou komplikací je zápal plic a postižení centrálního nervového systému.
Výskyt
Před érou očkování každoročně onemocnělo asi 100 miliónů lidí, z toho 6 miliónů zemřelo. V roce 1998 byl Světovou zdravotnickou organizací vyhlášen program vymýcení spalniček, ale v důsledku poklesu proočkovanosti populace v posledním desetiletí se opět začínají vyskytovat epidemie spalniček.
Před zahájením pravidelného očkování v roce 1969 bylo v ČR ročně hlášeno v průměru 50 000 případů spalniček. V posledních letech jsme zaznamenali nárůst počtu případů, které, podobně jako v jiných státech Evropy, souvisí zejména se zavlečením (importem) onemocnění z jiného území, kdy v souvislosti s neúplným očkováním nebo s vyvanutím imunity po očkování vznikají epidemie.
Obrázek 1: Trend onemocnění spalničkami v České republice v letech 1955–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Jedinou a nejúčinnější prevencí je očkování proti spalničkám, které se provádí u dětí starších 12 měsíců; děti očkované v mladším věku nemusí vytvořit dostatečné množství protilátek. Pravidelné očkování je hrazeno a provádí se kombinovanou živou očkovací látkou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR) u dětí:
- a to nejdříve první den třináctého měsíce po narození dítěte, nejpozději však do dovršení osmnáctého měsíce věku dítěte (podání první dávky),
- druhá dávka očkovací látky proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám se podává od dovršení pátého roku věku dítěte do dovršení šestého roku věku dítěte.
Zvláštní očkování proti spalničkám bylo od 1. 1. 2018 vzhledem k epidemiologické situaci v ČR zavedeno u lidí, kteří jsou nově přijímáni do pracovního nebo služebního poměru na pracovišti infekčním nebo dermatovenerologickém. Očkování je hrazené a provede se aplikací jedné dávky očkovací látky. U lidí s prokazatelně prožitým onemocněním spalničkami a u lidí s pozitivním titrem IgG protilátek proti viru spalniček se očkování neprovede.
Doporučené očkování: očkovat proti spalničkám lze i v dospělosti. Vzhledem k epidemiologické situaci ve světě nelze vyloučit možnost zavlečení sporadických onemocnění ze zahraničí, a případné onemocnění lidí v kontaktu s nemocným. Očkování proti spalničkám je doporučeno zejména pro cestovatele, pokud jedou do oblastí, kde se onemocnění vyskytuje. Doporučené očkování proti spalničkám hrazeno není a platí si ji pojištěnci sami. Mohou při tom využít preventivní programy na podporu očkování své zdravotní pojišťovny.
Očkování živou vakcínou nelze provést u lidí se sníženou imunitou z důvodu chronického onemocnění nebo po podání léků na snížení imunity např. po transplantaci. Aby tito jedinci byli chráněni před vysoce nakažlivým onemocněním, jako jsou spalničky, je potřeba alespoň 95% proočkovanost populace, která zajistí kolektivní imunitu. Kromě lidí, kteří nesmí být očkováni ze zdravotních důvodů, existuje stejně jako u jiných vakcín malé procento jedinců, kteří nejsou schopni vytvořit protilátky po očkování. Proto je důležité, aby očkování podstoupili všichni, kteří nemají zdravotní kontraindikace očkování, aby princip kolektivní imunity fungoval.
Příznaky onemocnění
Onemocnění má dvě fáze. První trvá asi 4 dny, začíná vzestupem teploty, rýmou, kašlem a zánětem spojivek (katarální stadium). Druhou vlnu horečky následuje výsev vyrážky, která začíná za ušima a na zátylku a poté se šíří na obličej, dále na trup a končetiny (exantémové stadium). Po 5 dnech prudce klesá horečka a bledne vyrážka. Onemocnění může probíhat s komplikacemi (zánět plic, mozku, středního ucha), komplikace jsou častější u malých dětí a dospělých. V současnosti nejsou vzácností modifikované průběhy spalniček u lidí, kteří byli očkováni v dětství a došlo u nich k poklesu či vyvanutí imunity. Příznaky onemocnění jsou jen mírně vyjádřené a vyrážka nemusí mít typický charakter výsevu.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle 7–21 dní.
Původce: virus spalniček (rod Morbillivirus).
Zdroj: nemocný člověk.
Přenos: přímým stykem s kapénkovou infekcí, vstupní branou viru jsou spojivky a sliznice dýchacího traktu.
Období nakažlivosti, vnímavost, imunita: spalničky patří k nejnakažlivějším infekčním onemocněním. Období nakažlivosti začíná den před začátkem prvních příznaků a končí do čtyř dní po vzniku vyrážky (exantému). Vnímaví jsou všichni lidé, kteří nemají protilátky proti spalničkám po očkování nebo prodělaném onemocnění spalničkami.
Původcem je bakterie Clostridium tetani, která produkuje neurotoxin vyvolávající onemocnění zvané tetanus (strnutí šíje). Projevuje se výraznými tonickými křečemi příčně pruhovaného svalstva. Bez lékařské pomoci (chirurgické ošetření rány, podání antibiotik, séra) končí často úmrtím v důsledku zástavy srdce nebo kolapsu dýchacího systému.
Historie
V roce 1951, rok před zahájením očkování u nás, zemřelo na tetanus 140 osob. V 60. letech 20. století bylo u nás hlášeno 60–90 případů onemocnění tetanem ročně. V letech 1974–1976 proběhlo celonárodní očkování všech dospělých osob (opakovalo se opět za 10 let), což vedlo k významnému poklesu onemocnění tetanem.
Současnost
V posledních letech bývají v ČR hlášeny ojedinělé případy onemocnění (0 až 3 případy) ročně. V roce 2015 bylo hlášeno úmrtí na tetanus u neočkovaného muže.
Obrázek 1: Trend onemocnění tetanem v České republice v letech 1997–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
V méně vyspělých zemích se můžeme setkat i s tetanem u novorozenců, kteří se nakazí při kontaminaci pupečního pahýlu novorozence. Novorozenecký tetanus, který je většinou fatální (v 90 %), je obzvláště běžný v těžko přístupných, venkovských oblastech světa, kde se porody uskutečňují doma bez odpovídajících sterilních postupů a v nečistém prostředí. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že v roce 2013 zabil asi 49 000 novorozených dětí.
Prevence
Jedinou účinnou prevencí proti onemocnění tetanem je očkování.
Očkování dětí se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí:
- od 9. týdne věku (2. měsíc)
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc)
- přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte (schéma 2+1)
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli v 5.–6. roce dítěte
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně v 10.–11. roce dítěte
Očkování dospělých se provádí očkovací látkou proti tetanu v dospělosti každých 10–15 let, u věkových skupin starších šedesáti let každých 10 let. Pro přeočkování proti tetanu lze doporučit kombinovanou vakcínu proti tetanu, černému kašli a záškrtu, která není hrazená ze zdravotního pojištění. Proti tetanu se očkuje také po úrazech a poraněních, a to se zohledněním rizika úrazu a informace o proběhlém očkování proti tetanu. U cestovatelů do zemí s rizikem výskytu přenosné dětské obrny (poliomyelitidy) lze použít také kombinovanou vakcínu s dětskou obrnou.
Příznaky onemocnění
K projevům tetanu patří bolestivé svalové křeče, zvláště žvýkacích a šíjových svalů. Dalšími příznaky jsou problémy s polykáním, bolest hlavy, horečka a pocení, změny krevního tlaku a srdeční frekvence. Pacient je ohrožen selháním srdce a zadušením i přes intenzivní léčbu. Smrtnost onemocnění se v závislosti na věku a závažnosti onemocnění pohybuje od 10 do 80 %.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle trvá 3 až 21 dní.
Původce: bakterie Clostridium tetani produkující tetanický toxin.
Zdroj: spory Clostridium tetani jsou přítomny běžně v prostředí, zejména v půdě, kontaminované zvířecími a lidskými výkaly, kde dlouhodobě přežívají.
Přenos: onemocnění není přenosné z člověka na člověka. K nákaze může dojít při poranění a zanesení spor do rány. Bakterie se dostane do hlubokých částí rány, kde v prostředí bez přístupu kyslíku začne tvořit toxin, který se naváže na nervovou tkáň. Riziko hrozí i injekčním uživatelům drog.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: období nakažlivosti pro onemocnění tetanem není stanoveno. Vnímavost je všeobecná, po prodělaném onemocnění nevzniká imunita, nakazit se můžeme opakovaně. Očkování poskytuje dlouhodobou imunitu.
TBC je závažné infekční onemocnění, které může postihovat řadu orgánů, nejčastěji plíce. Na světě ročně na tuberkulózu umírá přibližně 1,3 milionu lidí. Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje očkování proti TBC (tzv. kalmetizaci) co nejdříve po narození, nejpozději do 1 roku věku a pouze jednou dávkou vakcíny.
Prevence
Očkování proti TBC bylo u nás zahájeno v roce 1953. Od roku 1958 potvrzené případy onemocnění TBC klesají, nemocnost se oproti době před očkováním snížila stonásobně. V posledních pěti letech je v ČR ročně hlášeno kolem 500 případů onemocnění, v roce 2018 byly hlášeny 444 případy. Česká republika patří mezi státy s nejnižším výskytem TBC na světě. Vzhledem k příznivé epidemiologické situaci v ČR bylo plošné očkování proti TBC u dětí vyhláškou č. 299/2010 Sb. zrušeno. Očkovány jsou pouze děti ve vyšším riziku infekce TBC.
Obrázek 1: Trend onemocnění tuberkulózou v České republice v letech 1958–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Očkování dětí: Od roku 2010 se v ČR provádí pouze u rizikových dětí, které splňují indikace k očkování. Indikace k očkování posuzuje lékař novorozeneckého oddělení na základě dotazníku vyplněného zpravidla matkou dítěte.
Indikace k očkování proti TBC představují situace, kdy jeden nebo oba z rodičů dítěte nebo sourozenec dítěte nebo člen domácnosti, v níž dítě žije, měl/má aktivní tuberkulózu, nebo kdy dítě, či jeden nebo oba z rodičů dítěte nebo sourozenec dítěte nebo člen domácnosti, v níž dítě žije, se narodil nebo souvisle déle než 3 měsíce pobývá/pobýval ve státě s vyšším výskytem tuberkulózy než 40 případů na 100 000 obyvatel, případně pokud dítě bylo v kontaktu s nemocným s tuberkulózou. Seznam států s výskytem TBC vyšším než 40 případů na 100 000 obyvatel [1] každoročně zveřejňuje Ministerstvo zdravotnictví podle aktualizace Světové zdravotnické organizace (WHO).
Je-li třeba očkovat dítě starší 6 týdnů, je nutné provést tuberkulinový test. Očkování se provede pouze v případě, je-li test negativní.
Příznaky onemocnění
Po infekci mykobakteriemi buď nastává tzv. latentní (němá) infekce nebo se vyvíjí aktivní onemocnění.
Latentní TBC infekce
Mnoho lidí, kteří mají latentní TBC, nikdy neonemocní:
- nemají žádné příznaky,
- necítí se nemocní,
- nešíří bakterie na ostatní,
- obvykle mají pozitivní kožní test,
- mohou přejít do aktivní TBC, pokud nejsou preventivně (profylakticky) léčeni.
Manifestní onemocnění (tzn. onemocnění projevující se nějakými příznaky) se rozvine nejvýše u desetiny infikovaných. Kožní reaktivita na tuberkulin, jako průkaz prodělané bezpříznakové infekce, se objevuje po 2 až 10 týdnech od kontaktu se zdrojem nákazy. Latentní infekce může přetrvávat po celý život.
Někteří lidé s latentní TBC jsou ve vyšším riziku onemocnění, například lidé s oslabeným imunitním systémem, zvláště osoby s HIV infekcí. Bakterie se v těle aktivují, začínají se množit a vzniká onemocnění TBC.
Aktivní onemocnění TBC
TBC je závažné infekční onemocnění, které může postihovat řadu orgánů, nejčastěji plíce. K hlavním příznakům plicní TBC patří kašel trvající 3 týdny a déle, bolest na hrudi, vykašlávání krve. K dalším příznakům se řadí slabost nebo únava, úbytek na váze, nechutenství, zimnice, zvýšená teplota, noční pocení, případně další podle toho, kde TBC infekce propukla.
Léčba
Nejdůležitějším opatřením v boji s TBC je včasné zahájení léčby nemocných, která obvykle trvá 6 měsíců. Již během 2 týdnů léčby se stává většina pacientů neinfekční. Izolace a léčba se provádí ve specializovaných léčebnách.
Další důležité informace
Inkubační doba: je ve většině případů onemocnění do dvou let od vstupu infekce do organismu.
Vnímavost: nejvyšší je v raném věku, u dětí a dospívajících a těhotných žen, vyšší je u lidí se sníženou odolností, např. vlivem HIV infekce.
Původce: bakterie komplexu Mycobacterium tuberculosis: zpravidla Mycobacterium tuberculosis, vzácně Mycobacterium bovis, Mycobacterium africanum aj.
Tzv. „atypické mykobakterie“ jsou původci mykobakterióz, řadí se sem např. Mycobacterium kansasii, Mycobacterium xenopi, Mycobacterium avium – intracellulare a řada dalších. Mykobakteriózy se na rozdíl od tuberkulózy nepřenášejí z člověka na člověka.
Mykobakterie tuberkulózy přežívají v prostředí 1–2 hodiny; sluneční svit a teploty vyšší než 60 °C je spolehlivě ničí.
Zdroj: nejčastěji nemocný člověk s TBC plic, k nákaze je nutný dlouhodobý, případně opakovaný kontakt. Zdrojem mohou být vzácně domácí nebo divoká zvířata.
Přenos: mykobakterie se šíří zejména kapénkovou infekcí od nemocného jedince s TBC plic, dostávají se do vzduchu při kašli, smrkání, kýchání nebo mluvení nemocného s aktivní tuberkulózou. K nákaze je zpravidla potřeba delší doba kontaktu s nemocným. Při náhodném a krátkodobém kontaktu s nemocným k nákaze obvykle nedochází. TBC se může přenášet i prostřednictvím mléčných nepasterizovaných výrobků, zejména pitím syrového mléka od krávy, která má tuberkulózu vemene. (Poznámka: Na území ČR je od roku 1934 legislativně upravena povinná pasterace veškerého mléka, které je určeno pro veřejné zásobování.)
Infekční dávka: nízká (3–300 mykobakterií).
Období nakažlivosti: trvá, dokud sputum nemocné osoby (výjimečně i jiný materiál) obsahuje živé mykobakterie.
Virová hepatitida B je jedno z nejzávažnějších virových onemocnění člověka – u 5 až 10 % pacientů přechází onemocnění do chronicity. Chronické poškození jater může končit cirhózou („ztvrdnutím jater“) až rakovinou jater. Původcem onemocnění je virus hepatitidy B, přenáší se krví a tělesnými tekutinami (sexuální přenos).
Výskyt
Virová hepatitida B se vyskytuje v akutní i chronické formě na celém světě. V rozvojových zemích onemocní nejčastěji děti, ve vyspělých zemích dospívající a dospělí. Odhady Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2017 udávají 257 milionů infikovaných lidí na světě, 15 milionů jen v Evropě. V ČR bylo v posledních pěti letech hlášeno průměrně 80 akutních případů onemocnění ročně. Ještě v 90. letech se jednalo ročně o několik tisíc hlášených případů. Ke klesajícímu trendu nemocnosti přispěla národní vakcinační strategie a režimová opatření ve zdravotnictví. Došlo k radikálnímu snížení zdrojů infekce. I toto onemocnění může probíhat bezpříznakově, bez žloutenky, např. pouze s trávicími obtížemi. Počty lidí s chronickou infekcí virovou hepatitidou B jsou podhlášeny.
Obrázek 1: Trend onemocnění virovou hepatitidou B v České republice v letech 1997–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Nespecifická prevence
Nespecifická prevence spočívá především v ochraně před kontaktem s krví a tělesnými sekrety infikovaných. Rizikem je nejen intimní kontakt s nakaženou osobou, nechráněný pohlavní styk, společné používání jehel, stříkaček a roztoků u drogově závislých, ale i společné používání hygienických potřeb.
Specifická prevence
V rámci specifické prevence existuje možnost imunizace, a to jednak pasivní, podáním specifického imunoglobulinu, především však aktivní, očkování. Očkování dětí se provádí kombinovanou očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b (schéma 2+1):
- od 9. týdne věku (2. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
- přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte.
K zabránění přenosu onemocnění z matky na dítě u novorozenců matek infikovaných virem hepatitidy B se zahajuje pasivně – aktivní imunizace dětí (aplikace specifického globulinu a vakcíny proti virové hepatitidě B) podle platné legislativy. Podává se jedna dávka očkovací látky proti virové hepatitidě B nejpozději do 24 hodin po narození dítěte spolu s hyperimunním globulinem (HBIG). V očkování těchto dětí se dále pokračuje od šestého týdne po narození dítěte podle souhrnu údajů o přípravku hexavalentní očkovací látky.
Dále se bezplatně očkují vybrané rizikové skupiny (např. zdravotníci, hemodialyzovaní pacienti, osoby v úzkém kontaktu s infikovaným virem hepatitidy B aj.) podáním tří dávek monovakcíny proti virové hepatitidě B v intervalech 0 – 1 – 6 měsíců.
K pravidelnému očkování proti virové hepatitidě B patří také očkování osob, které mají být zařazeny do dialyzačního programu. Očkování se provede aplikací tří dávek očkovací látky. Pokud byla osoba očkována nebo pokud hladina antiHBs protilátek bude po ověření stavu imunity vyšší než 10 IU/litr, se očkování neprovádí.
Mezi zvláštní očkování proti virové hepatitidě B se řadí očkování osob, které:
- pracují na pracovištích s vyšším rizikem vzniku virové hepatitidy B, pokud jsou činné při vyšetřování a ošetřování fyzických osob, o něž mají pečovat; mezi pracoviště s vyšším rizikem vzniku virové hepatitidy B patří pracoviště chirurgických oborů, oddělení hemodialyzační a infekční, lůžková interní oddělení včetně léčeben dlouhodobě nemocných a interní pracoviště provádějící invazivní výkony, oddělení anesteziologicko-resuscitační, jednotky intenzívní péče, laboratoře pracující s lidským biologickým materiálem, zařízení transfuzní služby, pracoviště stomatologická, patologicko-anatomická, soudního lékařství, psychiatrická a pracoviště zdravotnické záchranné služby a dále domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy se zvláštním režimem a azylové domy,
- jsou činné v nízkoprahových programech pro uživatele drog,
- jsou v úzkém a pravidelném kontaktu s nemocným s virovou hepatitidou B nebo nosičem HBsAg,
- jsou dosud neočkovány a nově přijaty do domovů pro osoby se zdravotním postižením nebo domovů se zvláštním režimem,
- jsou vystaveny rizikové expozici biologického materiálu,
- studují na lékařské fakultě nebo zdravotnické škole, a u studujících připravovaných na jiných vysokých školách, než jsou lékařské fakulty, pro činnosti ve zdravotnických zařízeních při vyšetřování a ošetřování nemocných, u studujících na středních a vyšších odborných sociálních školách připravovaných pro činnosti v zařízeních sociálních služeb při vyšetřování a ošetřování fyzických osob přijatých do těchto zařízení,
- poskytují terénní nebo ambulantní sociální služby,
- jsou nově přijaty jako příslušníci Vězeňské služby České republiky,
- jsou zařazeny do rekvalifikačních kurzů a zajišťují péči a ošetřování osob v zařízeních sociálních služeb a ve zdravotnických zařízeních, nebo
- manipulují ve zdravotnických zařízeních a v zařízeních sociálních služeb s nebezpečným odpadem.
Zvláštní očkování proti virové hepatitidě B se u těchto osob provede aplikací tří dávek očkovací látky. U osob s prokazatelně prožitým onemocněním virovou hepatitidou B, u osob s titrem protilátek proti HBsAg přesahujícím 10 IU/litr a u osob, které byly prokazatelně očkovány proti virové hepatitidě B, se očkování neprovádí.
Dále stát hradí zvláštní očkování proti virové hepatitidě A a B. Zvláštní očkování proti virové hepatitidě B se provádí u zaměstnanců a příslušníků základních složek integrovaného záchranného systému stanovených zákonem o integrovaném záchranném systému nově přijímaných do pracovního nebo služebního poměru.
Pro ostatní nepatří očkování proti virové hepatitidě B mezi očkování hrazená státem, je zahrnuto mezi očkování na vyžádání, placená žadatelem. Očkování proti hepatitidě A i B je doporučeno osobám neočkovaným při cestách do zahraničí.
Očkovat lze také kombinovanou vakcínou proti hepatitidě A a hepatitidě B.
Příznaky onemocnění
Onemocnění bývá těžší a delší než virová hepatitida A, také častěji dochází k úmrtí. Příznaky se rozvíjejí postupně, a to zejména únava, bolesti břicha, bolesti kloubů, ztráta chuti k jídlu, občasné nevolnosti a zvracení spolu s přítomností horečky nebo žloutenky nebo se zvýšenou hladinou sérových transamináz. U 5–10 % pacientů přechází onemocnění do chronicity. Chronické poškození jater může končit cirhózou („ztvrdnutím jater“) až rakovinou jater.
Další důležité informace
Inkubační doba: trvá obvykle 45–180 dní.
Původce: virus hepatitidy B.
Zdroj: člověk akutně nebo chronicky nemocný.
Přenos: kontaktem s krví nebo tělesnými tekutinami infikovaného jedince. Krevní přenos se dříve uplatňoval značnou měrou ve zdravotnických zařízeních, u pacientů a zvláště u zdravotníků. Častá jsou onemocnění intravenózních narkomanů, kteří používají společné jehly, stříkačky, ale i roztoky. Nebezpečí představují i krví kontaminované nástroje při manikúře, pedikúře, akupunktuře nebo módních aktivitách – tetování nebo piercingu. V přenosu nákazy se uplatňují i společně užívané holicí strojky, zubní kartáčky a všechny předměty, na nichž může ulpět i mikroskopické množství krve. Významný je přenos pohlavním stykem. Přenos z infikované matky na novorozence se nejvíce vyskytuje v některých zemích Asie a Afriky. Vzácně dochází k přenosu aerosolem, nejčastěji jako laboratorní nákaza.
Období nakažlivosti, vnímavost, imunita: několik týdnů před objevením se prvních příznaků onemocnění a po celou dobu akutního onemocnění. Chronicky nemocní virovou hepatitidou B jsou infekční dlouhodobě, většinou celoživotně. Vnímavost k této infekci je všeobecná. Po akutním onemocnění je imunita celoživotní.
Zarděnky jsou vysoce nakažlivým onemocněním. Původcem onemocnění je virus zarděnek. Šíří se vzdušnou cestou kapénkami při mluvení, kašlání a kýchání nemocného jedince nebo kontaktem se znečistěnými předměty, nebo během těhotenství z matky na dítě.
Výskyt
Onemocnění je rozšířeno po celém světě, trvale se vyskytuje v zemích, kde není zavedeno očkování dětí, zejména v jihovýchodní Asii a Africe. V ČR jsou hlášeny jen ojedinělé případy onemocnění za rok. Vrozený zarděnkový syndrom, který se u nás nevyskytl více než 30 let, byl na přelomu roku 2011 a 2012 zaznamenán u dvou dětí neočkovaných vietnamských žen, které onemocněly při návštěvě rodiny ve Vietnamu.
Obrázek 1: Trend onemocnění zarděnkami v České republice v letech 1997–2018 (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Očkování proti zarděnkám bylo u nás zavedeno v roce 1982 u 12letých dívek, od roku 1986 se očkují všechny děti kombinovanou očkovací látkou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Očkování zanechává dlouhodobou, pravděpodobně celoživotní imunitu.
Očkování dětí se v současnosti provádí kombinovanou živou očkovací látkou proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR):
- první dávka se podává nejdříve první den třináctého měsíce po narození dítěte, nejpozději však do dovršení osmnáctého měsíce dítěte
- druhá dávka očkovací látky se aplikuje od dovršení pátého roku dítěte do dovršení šestého roku dítěte.
Očkování dospělých je možné přeočkováním jednou dávkou v závislosti na epidemiologické situaci, možném kontaktu s rizikovou populací nebo cestování.
Příznaky onemocnění
Rozlišují se dvě formy onemocnění zarděnkami:
Získané zarděnky vznikají přenosem nákazy vzdušnou cestou. Projevují se drobně skvrnitou, růžovou, nesplývající vyrážkou (exantémem), která začíná na obličeji a šíří se na trup, vyrážka na končetinách je méně nápadná. Teplota je jen mírně zvýšená. Vznik exantému doprovází zvětšení lymfatických uzlin zejména na šíji a za ušima. Komplikací onemocnění mohou být poruchy krve, zánět kloubů nebo mozku.
Vrozený zarděnkový syndrom vzniká při onemocnění matky v těhotenství. Riziko poškození plodu závisí na imunitě matky a na stupni těhotenství v době infekce. Onemocnění v prvních 3 měsících těhotenství může vést k potratu, k trvalé poruše psychomotorického vývoje, k vrozeným vadám srdce a postižení zraku a sluchu.
Další důležité informace
Inkubační doba: obvykle trvá 14 až 21 dnů, v průměru 18 dnů.
Původce: virus zarděnek.
Zdroj onemocnění: nemocný/infikovaný člověk, zdrojem infekce může být dítě s vrozeným zarděnkovým syndromem, které vylučuje virus řadu měsíců až let po narození.
Přenos: kapénkovou infekcí nebo během těhotenství z matky na dítě (transplacentárně).
Období nakažlivost, vnímavost, imunita: období nakažlivosti začíná asi 1 týden před objevením se vyrážky (exantému) a končí minimálně 4 dny po jejím výsevu. U vrozeného zarděnkového syndromu mohou děti vylučovat virus v hltanovém sekretu a moči měsíce po narození, výjimečně v průběhu celého prvního roku života, v případě šedého zákalu až do tří let věku. Vnímavost je všeobecná. Imunita po prožitém onemocnění je dlouhodobá, stejně jako po očkování.
Záškrt je znám od starověku a před zavedením očkování patřil k hlavním příčinám dětské nemocnosti a úmrtnosti. Nejčastěji se projevuje jako těžká angina s šedavými pablánami, které vedou ke zúžení hrtanu i hltanu a k dušení. Původcem onemocnění jsou bakterie Corynebacterium diphteriae, případně zvířecí druhy Corynebacterium ulcerans a Corynebacterium pseudotuberculosis.
Historie
Po zavedení očkování se podařilo významně snížit počty případů onemocnění a úmrtí. Nicméně v některých státech světa se difterie stále vyskytuje. Nejvyšší nemocnost záškrtem byla v českých zemích v průběhu druhé světové války, v roce 1943 dosáhla maxima 39 597 případů onemocnění (347/100.000 obyvatel). Smrtnost se pohybovala mezi 5 až 8 %. Povinné očkování bylo zahájeno v roce 1946, poté nemocnost prudce klesala až do začátku 70. let, kdy byl přerušen výskyt onemocnění. Od roku 1974 se vyskytují jen ojedinělé případy onemocnění.
Současnost
V roce 2015 evidovala Světová zdravotnická organizace (WHO) 4530 případů záškrtu, zejména v nejchudších oblastech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Smrtnost onemocnění se v současnosti pohybuje mezi 5 až 10 %; u dětí mladších 5 let věku a u osob nad 40 let dosahuje až 20 %. V ČR byl poslední případ záškrtu evidován v roce 1995.
Obrázek 1: Trend onemocnění záškrtem v České republice v letech 1945–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Očkování dětí se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí (schéma 2+1):
- od 9. týdne věku (2. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
- přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte,
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli v 5.–6. roce dítěte,
- očkovací látky proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně v 10.–11. roce dítěte.
Očkování dospělých proti záškrtu je vzhledem k vyvanutí imunity doporučeno Světovou zdravotnickou organizací (WHO) každých 10 let. Při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje přeočkování, zvláště u starších cestovatelů, cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem (např. humanitární aktivity).
Příznaky onemocnění
Záškrt se nejčastěji projevuje jako těžká angina s šedavými pablánami, vedoucí k zúžení hrtanu i hltanu a k dušení. Mezi další příznaky patří slabost, bolest v krku, horečka, zvětšené krční mandle a dýchací obtíže. Bakteriální toxiny se mohou dostat do krevního oběhu a poškodit i srdce, ledviny a centrální nervový systém.
Další důležité informace
Inkubační doba: trvá obvykle 2 až 5 dní.
Původce: korynebakterie produkující toxin, buď čistě lidský patogen Corynebacterium diphtheriae, případně primárně zvířecí druhy C. ulcerans a C. pseudotuberculosis.
Zdroj: nemocný člověk, rekonvalescent nebo nosič toxigenního kmene.
Přenos: vzdušnou cestou z osoby na osobu prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kašlání a kýchání, nebo kontaktem s kontaminovanými předměty, včetně prádla apod. Bakterie se mohou do organismu dostat i kožními lézemi.
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: nakažlivost nemocnéhozačíná koncem inkubační doby, trvá po celou dobu nemoci, obvykle 14 dní, vylučování patogenu v rekonvalescenci může trvat až 6 měsíců.
Zdroj: